Tak začneme... Neříkám že jsem odborík, sama jsem ráda že mi věří, že se změnil ale také vím že plno věcí dělám špatně, vím že nejsem vždy férová a kdesi cosi... Ale snažím se... Jednou v létě jsem uviděla DVD z nějaké show s Honzou Bláhou, nechápala jsem že je tohle vůbec možná, nechápala jsem ježdění na ohlávce, na nákrčáku natož bez všeho... Nechápala a záviděla... Našla jsem si něco na netu, koupila pár knížek a čím dál víc mě to táhlo... Tak jsem si koupila dlouhé vodítko s těžkou karabinou, parelliho ohlávku a tzv. mrkvovou hůlku:) A zkoušela a zkoušela.. Lecos jsem dělala špatně, úplně naopak ale snažila jsem se... Timeček byl pozornější, začali jsme se víc chápat, respektovat a rozumět si.. Už mu nevadilo když jsem ho objala, dokonce jsem si z jeho nohama mohla dělat co chci ( pro někoho je to samozřejmostí ale ten kůň byl jiný, nedůvěřivý a bázlivý..) Má první vycházka na parellce skončila letem do křoví a prohlášením že ''Už nikdy''... Nyní jsme schopni na ohlávce cokoliv a na nákrčáku to taky jde:)... Nikdy mě nenapadlo že by Tim mohl udělat kompliment, bál se nohu pořádně zvednout a ono vážně... Povedlo se... Vyhazoval, nyní se mu můžu na zadek posadit... Zdrhal se mnou, nyní jede bez uzdečky hopítko vedle koně... nenechal si pomalu ani šáhnout na nohy, nyní se nebojím mu mezi nohama prolést... Pomalu bouráme jednu překážku za druhou akorát... Né vždy bouráme správně a nakonec musíme opět od začátku.. Pomalu ano vše jde tak strašně pomalu a někdy mám takový ten pocit že si ze mě dělá stejnak jen srandu... Občas máte takový ten divný pocit... Vím že nejsme dokonalí, musíme zlepšovat snad vše, někdy dokonce i to co jsem pokazila já sama a to potom mrzí nejvíc. Ani nevím jak to co s Timem děláme pojmenovat, v podstatě to PNH jako takové není... Já se jen snažím aby jsme si rozuměli, aby to šlo pokud možno jen po dobrém a abych svou ambiciózní povahou netrápila toho kdo mi toto vše umožňuje. Snažím a budu se snažit aby byl co nejspokojenější a abych mu mohla alespoň malinko vrátit to co on dává mě.